O důvěře v józe

Důvěra je jednou z vlastností lidské mysli. Vše, co člověk dělá, je spojeno s určitou mírou důvěry. Sotva se člověk narodí, přijímá mateřské mléko, věří rodičům, učitelům ve škole, kamarádům, partnerům a to tak dlouho, dokud nepřijde zkušenost, která to změní. Stejné je to i v józe. První učitel má z pohledu žáka doslova zásadní a často dlouho neoblomnou pravdu. Většinou ale s postupem času přijdou další učitelé a další názory. Žák zpravidla nějakou dobu odolává, ale pokud je nový názor v jeho očích „silnější“, žák své názory mění a tím vzniká nová pravda. Tento koloběh pokračuje tak dlouho, dokud si člověk nechá otevřenou hlavu pro přijímání.

Papoušci

Někteří staré názory „vyhazují“ a kompletně mění za nové. Někteří si v hlavě nechávají i staré názory, nebo jejich části a čas od času vznikne dilema a chaos v hlavě. První skupina lidí se dá nazvat jako papoušci. Neustále papouškují názory, kterým věří. Často jsou to názory nějaké jimi uznávané autority. Mohou to být učitelé, knihy, filmy, videa, workshopy apod. Někteří jsou v tom dokonce tak zdatní, že jsou jako chodící knihovny. Dokáží citovat, odkazovat na zdroje, srovnávat názory ostatních, doporučovat literaturu apod. Tímto se i oni časem stávají uznávanou autoritou mezi těmi, před kterými mají informační náskok. To vyhovuje především ortodoxním systémům, které jsou na tomto postaveny a často odkazují na někoho, kdo je hodně daleko, je pro ostatní nedostupný, nebo již neexistuje. Papoušci často říkají, co kdo říkal a co je kde napsáno. Takový způsob důvěry přináší dokonalé uspokojení pro ty, kteří se neptají na základní otázku. PROČ? Proč je to takto a ne jinak? Odpověď na otázku proč často končí odkazem právě na to, že to někdo říkal. Nebo velmi povrchními nebo neurčitými odpověďmi, které zavedou tázajícího do nějaké tajemné oblasti, ve které se nikdo nevyzná. Tyto systémy jsou naopak velmi důkladné v tom, JAK se mají věci dělat. Lidé, kteří uvěří informacím a názorům od někoho jiného provozují ve svém životě tzv. slepou důvěru. Jejich život se tímto stává jednoduchý a často nekomplikovaný, protože vidí život a situace z jedné neoblomné perspektivy a to je v mnoha ohledech velice příjemné. Jejich víra je tak silná, že pokud ji někdo ohrozí nebo nalomí, obrátí se ke svému systému informací ještě silněji a ve své komunitě si ověří, že jejich cesta je opravdu správná. Každý člověk nezná nic víc, než to co se z nějakého důvodu usadilo v jeho hlavě. Co v hlavě není, to pro něj neexistuje a proto tyto ortodoxní a dogmatické systémy říkají vždy jen část informací. Buď zbytek neznají, nebo se jim nehodí do jejich příběhu.

Hledači

Další skupina lidí hledá pravdu na více místech. Navštěvují různé autority, čtou různé knihy apod. Většinou u nich platí pravidlo čím více, tím lépe. V takovém případě vznikne již zmiňovaný chaos v hlavě. Spousta názoru a spousta řešení a až moc pravdy najednou. To je těžké ustát. V zásadě zde existují dvě možnosti, buď se obrátí k ortodoxnímu systému a začnou papouškovat, nebo začnou vytvářet vlastní pochopení. Hledačství je spíše takovou tranzitní fází, než konečným stavem. Dilema je totiž na tak silné úrovni, že se to prostě nedá ustát. Čím je tato fáze kratší, tím lepší a to nejen pro hledače, ale hlavně pro jeho okolí. Za prvé se s ním nedá vydržet a za druhé šíří nestabilitu a chaos všude okolo.

Tvůrci vlastní kapitoly

Poslední skupinou jsou lidé, kteří chápou, že to, čemu se říká pravda, se mění podle situací, které vytváří čas a prostor. Různé kombinace času a prostoru vytváří různé situace a ty si vyžadují různá řešení. Například lidé se ve většině shodnou na tom, že voda je pro život velmi důležitá. Papoušci budou říkat, že pít se musí, protože. Hledači budou zmatení a budou říkat, někdo tvrdí, že se má pít hodně a někdo zase říká, že stačí velmi málo a že dokonce někteří jogíni nepijí vůbec. Co s tím? Mám tedy pít, nebo ne? A pokud ano, tak kolik? I když jim někdo řekne přesnou dávku, kterou mají pít, stejně mu nebudou věřit. Možná to nakonec i podle návodu vykonají, ale jejich pochyby budou tak silné, že tělo nebude z vody benefitovat ani v případě, že se bude jednat o „živou“ vodu.

Třetí skupina se bude ptát proč. Proč jsou věci, tak jak jsou a proč jsou někdy tak a někdy přesně naopak? Proč někdy člověk má pít 5 litrů a v některých situacích (jako např. šokové stavy) se nemá pít vůbec? Takoví lidé jsou aspiranty k dokonalosti, plnosti a celkového vědění. Aspiranti, kteří budou umět vybírat řešení podle dané situace. K tomu je ale potřeba jiný přístup než je v předchozích dvou případech. Je potřeba znát všechny možné situace, které mohou nastat. Všechny ingredience, které jsou ve hře a jejich různé kombinace. To znamená poznávat, hledat a hlavně přemýšlet. Doslova vytvořit a zapsat vlastní kapitolu. A to znamená přemýšlet a přemýšlení je aktivita, která vyžaduje odhodlání něco dělat. Ne, jen přijímat a ukládat do paměti, ale zapojit i procesor. Navíc je potřeba nutnou dávku času. Odměnou za tuto práci a úsilí je vlastní poznání a nezávislost na jistotě z okolí. Jistota a důvěra postupně vyroste uvnitř.

Důvěra je jako kotva, která dává jistotu

Důvěra je v životě člověka jako kotva. Papoušci, hledači i tvůrci vlastní kapitoly mají každý kotvu jinde. Papoušci ji mají u ostatních a tím vzniká závislost. Stejně jako když je loď závislá na jiné lodi a je s ní spojena lanem. Hledači jsou jako loď mezi mnoha loděmi a každou chvíli se spojí lanem s jinou lodí, aby využily její kotvu. Tím vzniká velká nestabilita.

Ti, kteří píší vlastní kapitolu, si vytvářejí kotvu vlastní. V takovém případě jsou ostatní lodě, které již kotvu mají, pouze zdrojem toho, jak si vytvořit kotvu vlastní. Každý hledá kotvu jinde a každá varianta má jiné výsledky. Pouze ta loď, která má vlastní kotvu, může být považována za moudrou JProto nechť papoušci papouškují, hledači hledají a tvůrci vlastní kapitoly oplývají moudrostí. Kéž jsou to jen postupné fáze a kéž moudrost čeká na všechny.