Co jsem já?

Uvnitř nebo venku?

Dnes ráno probíhal satsang a přišla otázka, jaký je rozdíl mezi uvnitř a venku. Měli jsme uvést vlastní příklad. Jestli je nějaký rozdíl mezi uvnitř a venku, tak tam musí být nějaká hranice. Hranice, která určuje, co je uvnitř a co je venku. Ten pro koho je to důležité, musí hranici hlídat. A hranice se hlídají z toho důvodu, že existuje strach, aby se to, co je venku, nedostalo dovnitř, nebo to, co je uvnitř se nedostalo ven. Co může být venku za hranicí?

Hranice těla (já)

První hranicí je moje tělo, kůže. Takže to, co se děje za hranicí mé kůže je venku a to co se děje uvnitř mého těla je uvnitř. Zajímavé je, že i když v této úrovni říkám uvnitř a venku, tak venku znám mnohem více než uvnitř. Díky smyslům vnímám co se děje venku a to 99% času. Uvnitř vnímám, jen když něco bolí, když je hlad, když srdce buší moc rychle, nedá se nadechnout apod. Někdy záměrně když cvičím ásany, pránájám.

Hranice mysli (já)

Jako druhou hranici vnímám hranici mojí mysli. Něco do ní opět díky smyslům vstupuje a potkává se to s tím, co je v ní uloženo uvnitř. Uložené zážitky a zkušenosti, které jsou uvnitř, tvoří libo a nelibo, příjemné a nepříjemné a ty tvoří vnitřní prostor mysli. Ven se promítá jen to, co je potřeba, nebo co je schváleno uvnitř mysli nějakým schvalovatelem, který se jmenuje Petr. Uvnitř je pravda a venku se klame, ohýbá a mlží podle potřeby. Nejlepším příkladem jsou satsangy, kde jsem přednášel. Lidi říkají, ty tak krásně přednášíš, jak to děláš, že nejsi nervózní? Ale já jsem nervózní, jen se to směrem ven maskuje, aby to nebylo poznat. Petr uvnitř se bojí, aby to, co je uvnitř nebylo poznat venku. Uvnitř je strach, obavy, touhy, stud, tajemství, které ani nevím, kde se tam vzaly, ale rozhodně tam jsou. Takže uvnitř mysli je já a venku je okolí. Já vybírá reakce do okolí, aby z toho já vytěžilo co nejvíce a nabylo na síle. Jakmile by okolí mohlo vidět dovnitř, za vnitřní hranice Petra, tak je obava, že to vše okolí pozná.

Hranice intelektu, rozumu, buddhi (já)

Třetí hranicí, kterou vnímám je hranice mezi tím, komu se říká Petr (myslí) a tím, kdo to pozoruje. Je někdo, kdo je schopen tuto úvahu napsat a kdo se v tu chvíli nestydí a nebojí, že Petr přijde o reputaci, postavení, hranice. Ten někdo je rozum. Takže další hranicí je hranice mezi rozumem, který táhne dovnitř do nadhledu a myslí, která táhne směrem ven (důležitost na tom co si myslí okolí). Mysl má všechny barvy, emoce a vše co je Petrem. Rozum jen pozoruje a snaží se pochopit, kde se to tam vše vzalo, jak to celé funguje a jak s tím pracovat. Rozum dává mnohem větší svobodu a v tu chvíli vzniká mnohem větší klid než v případě mysli (Petra).

Ten rozum se dá nazvat jako, to čemu se říká Prém Ságar. Nedávno jsem si četl zápisy ze satsangu manógun, který Prém vyprávěl. Když jsem to četl s odstupem času jako Petr, tak jsem nechápal, jak to ze mě někdy mohlo vypadnout. Měl jsem pocit, že to musel říkat Govind nebo nějaký podobný mistr. Vůbec jsem to jako Petr nechápal, vůbec jsem nechápal, odkud se to vzalo, protože Petr o tom nic nevěděl. Petr byl celou tu dobu, co přednášel nervózní, protože hlídal a vnímal rozdíl mezi tím, co je uvnitř a co je venku a aby se to co je uvnitř neprozradilo. Na určitý okamžik, však vyhrál Prém Ságar a ten když mluvil, tak Petr nebyl. Takže když mluvilo uvnitř, venku nebylo důležité. Ale i v tomto případě bylo venku opět mnohem známější než uvnitř.

Hranice s otazníkem (já)

Teď když se píší tyto řádky, stejně jako když se píší básničky, nevím, kdo to píše. Určitě to není Petr, tomu se psát nechce a je plný strachu, jak bude vypadat. Možná to píše Prém Ságar, ale ten nemůže psát a pozorovat zároveň. Takže musí být ještě někdo další, který je ještě hlouběji uvnitř a vidí Préma i Petra i tělo. Ten je pro mě tím největším otazníkem, přestože je pořád k dispozici, tak nevím, co to je. Takže takové uvnitř, neznám, nechápu, a nevím, co se o tom má napsat. Jen vím, že to je a že je to ještě jiné než Prém, Petr i tělo. Je to cítit jen v některých situacích, když dostanu něco, co chybí, když se raduji s Pájou, když jsem sám a když náš pan učitel Govindží vypráví satsangy nebo zpívá. Tehdy jsem na chvíli tím otazníkem.

Prostředí pro (po)znání

Kdyby nebylo Govindžího, Marci, Lakshmana a všech co dělají zápisy, překládají, vaří, organizují, počítají účetnictví, pracují na farmě a bůh ví co ještě další, nikdy bych k tomu otazníku nebyl tak blízko. Nikdy bych se k tomu uvnitř nemohl znovu přibližovat, když mě to odvane zpět k Petrovi a k tělu.

Děkuji za všechnu snahu, odhodlání, odvahu a kuráž, která mě díky satsangům a vyprávění odvádí ode mě, směrem do nitra.

To čemu říkáte Prém Ságar